Kurz u Romana Pauluse

Byla jsem před pár dny na tiskovce Českého bramborářského svazu. Dobroty z brambor tu vařil Roman Paulus, a protože statistika není až tak moje záliba a jsem navíc ženská zvědavá, strčila jsem místo poslouchání nos Romanovi do kuchyně. Chvíli si mě prohlížel a pak zahlásil: “Já Vás znám!”. Podlomily se mi nohy a musela jsem nejspíš být rudá jako rajčátko. Na pár akcích, kde Roman vařil, jsem už byla, takže jsme chvíli pídili, až jsme se dopátrali toho, že si Roman pamatuje, kterak ocenil můj recept v kuchařské soutěži Lidlu. Hlavní výhrou tehdy byl kuchařský kurz u něj. Hned se mě tedy ptal, proč jsem na kurzu ještě nebyla. “Vždyť kdykoliv se podívám, tak Vy máte beznadějně plno!”, opáčila jsem. Romanova odpověď mi podlomila kolena podruhé: “Ha, nemám! Na čtvrteční kurz se mi někdo odhlásil, nechcete přijít?” NO JASNĚ ŽE CHCI! 🙂

Na kurz jsem samozřejmě šla a strašně jsem si to užila. Možná bych se mohla tvářit jako ostřílený a lehce namyšlený světák, ale já se snažím zůstat stále skromnou holkou při zemi, a tak mám z toho prostě velkou radost. Z toho, že mě Roman poznal a pozval. A z kurzu mám obrovské dojmy. Tak obrovské, že jsem vám je chtěla předat a věnovat tomu celý článek, ne jen krátký příspěvek, který se brzy ztratí v poli sociálních sítí.

Celé menu bylo věnováno francouzské kuchyni a ač si myslím, že sním v podstatě cokoliv a také mi chutná jakákoliv kuchyně, jsem hrozně ráda, že na mě padlo zrovna toto téma. Měla jsem totiž možnost uvařit si jídla, na která bych si doma nikdy netroufla. Jen posuďte sami:

Začali jsme hovězím bourguignon. Hovězí miluju a doma vařím celkem často, s tímto jsme si ale vyhráli o trošku více, než jak se tomu věnuju doma. Nejzásadnější poznatek pro mě v tomto směru byl, když Roman veškerou zeleninu, se kterou maso vařil, jen přecedil přes síto a do omáčky nepřidával ani nepasíroval. Mně jako mámě to nedá a vždy se snažím do jídla schovat zeleninu jak jen to jde, aby se do něj dostala co největší výživová hodnota, ale musím uznat, že takto to mělo rozhodně také něco do sebe. Omáčka byla naprosto luxusní! A cizrnové pyré, které se k jídlu podávalo, určitě využiju na nějaký mimi-recept i sem do blogu.

Jako druhé jídlo jsme si připravili mořského vlka s pečeným lilkem a paprikami. Skvělé jídlo, které by bez zaváhání obstálo i u dětí. My jsme si ho ale museli zasloužit vyfiletováním celé ryby (tam teda mám velké mezery a kolena se mi klepaly asi víc než při maturitě) a také vytažením střívka z krevety, což za mě milosrdně udělal můj kuchařský kolega, protože jsem tu “tenkou nitku” prostě neuměla najít. 🙂

Co by to bylo za Francii bez šneků! Na ty jsme se vrhli hned u dalšího jídla. Vzhledem k vedlejší sezóně jsme měli připravené šneky z konzervy, k nim jsme si udělali bylinkové máslo s vinnou redukcí a tím vyplnili šnečí domečky. Na hrubozrnné soli jsme je pak ještě dali na chvíli do trouby a lahůdka byla na světě. Kdo šneka ještě neměl a rád by si přečetl přirovnání, jakou chuť může očekávat, nejlépe to podle mě vystihl Roman, který konstatoval, že “šnek je takové zemité maso”. Je to čistá svalovina, tedy maso velmi kvalitní, a opravdu voní zemí.

Nazrál čas na foie gras. To jsou ztučnělá játra hus či kachen, které se pro tuto pochoutku speciálně chovají. Oproti klasickým mají jemně růžovou až zlatavou barvu a i mnohem jemnější konzistenci. Možná jste je už ochutnali, velmi pravděpodobně ve formě paštiky. Roman s nimi měl ale tento večer jiné plány. Podávala se jen jemně zarestovaná, v podstatě lehce syrová, a k nim jsme si uvařili cibulovou marmeládu (kterou jsem díky své šikovnosti zvládla poměrně dost přesladit :-)).

Všechno jsme pěkně zhýrale završili ústřicemi. Živými. Jedla jsem je kdysi jako dítě, ale pamatuju si to jen velmi mlhavě, žádný velký gastronomický (ale ani negativní) zážitek to ve mně nezanechalo (gurmánem jsem se zřejmě stala až pak :-)). Bylo to pro mě tedy v podstatě poprvé a po komentářích okolí jsem byla i značně vystresovaná, ale DALA JSEM TO a byla to luxusní dobrota!

 

Schránku je potřeba vylomit v kloubu, obříznout, uvolnit mlže, poté zakápnout citronem a bez přemýšlení prostě šoupnout do pusy 🙂 Odměnou vám bude velmi jemná, lehce mořem vonící, chuť a velký zážitek.

Na kurzu panovala strašně fajn atmosféra. Počáteční rozpaky Roman okamžitě rozčísnul, komunikoval s námi totiž jako s jedním velkým týmem, nutil nás spolupracovat a neustále střílel všemožné fórky. Kdo jsem a co dělám vyžvanil samozřejmě hned v prvních třech větách, takže celé osazenstvo pak vědělo, že ta šikulka, která rozsypala cukřenku po kuchyni i kolegyni do vína, je ta světová blogerka. U otevírání ústřice si natahoval hodinky, protože “teď pracují blogeři, a máme tedy asi tak půl hodiny pauzu”, otázek na to, kdy už bude konečně na síti a bude slavný padlo asi patnáct, a u rozdávání diplomů jsem samozřejmě byla ta jediná, kdo ho málem nedostal. Já se ale nezlobím, moc jsem se bavila a věřím, že všichni ostatní taky. Velké poděkování Romanovi za to, co na kurzu dokázal vytvořit, bylo to jedním slovem jedinečné a byl to opravdu velký zážitek. 🙂

 

Skvělá atmosféra byla i v našem mini-týmu, který jsme vytvořili s kolegou Jirkou, a já mu tímto děkuju za veškerou pomoc a hlavně milou společnost 🙂

Pokud by vás něco takového zajímalo, můžete se kurzu zúčastnit i vy, nebo ho třeba koupit někomu milému jako dárek. Jak jsem psala v úvodu, bývají rychle pryč, ale kdo si počká, ten se dočká 😉 Všechny informace o kurzech najdete na webu Alcronu.